Výšlap k Vápenici 2026
.jpg)
Dočkali jsme se krásného květnového dne, sluníčko se usmívalo, obloha byla bez mráčku. Toho jsme museli využít. Tak paní Hana nám připravila pěkný výšlap, jehož cílem bylo jezírko Vápenice. Náš výšlap začínal od volnočasového areálu Pilák a pokračoval ke známé a hojně vyhledávané studánce s velmi lahodnou vodou. Studánka Salvátorka její název souvisí se stejnojmenným blízkým kopcem, na který podle pověsti zanesl čert mladou Italku. Před ním ji zachránil medailonek s podobiznou sv. Salvátora. Čert sice zmizel, ale krásnou Italku zanechal sedět na stromě.
.jpg)
Potom náš výšlap pokračoval lesní cestou k malebnému jezírku Vápenice. Bývalý vápencový lom byl v polovině 19. století jediným vápencovým lomem v celém kraji a zdejší vápno šlo doslova na dračku. Problém nastal ve chvíli, kdy se těžba dostala do příliš velké hloubky a silný pramen těžbu krystalických vápenců přerušil. Voda v jezírku má díky vápencům jasnou zelenavou barvu. Okolí jezírka je zalesněno a je vlastně schované v hlubokém lese.
.jpg)
.jpg)
Při pohledu na zelené jezírko, okolní krajinu, to ticho a klid přerušené jen občas nějakým pípnutím lesního zpěváčka, křikem sojky, která oznamuje, že se sem vloudila parta „vetřelců“. To vše působí romantickým dojmem a svádí to k tomu, že si nejde nevzpomenout si na pověst, která vypráví o nešťastné lásce dvou mladých, Bohunky a Petra. Dávno je tomu, dávno, kdy poblíž jezírka stával zámek, v němž žil velmož, se svou dcerkou Bohunkou, kterou chtěl provdal za starého, bohatého a zlého hraběte. Bohunka se však zamilovala do myslivcova syna Petra, ale svou lásku museli tajit. Ve svatební den nevěsta nebyla k nalezení, se slzami v očích vyběhla do lesů, aby se setkala naposledy s Petrem, její slzy vytvořily celé hluboké jezero, a tak milenci sklouzli do slzavého jezera, voda se nad nimi zavřela a oni tam odpočívají dodnes. Voda ve vápenici je prý zelená jako šaty utopené dívky, tak tolik o tom hovoří pradávná pověst.
Na zpáteční cestě jsme se zastavili u sochy „Mamlase“, socha stojí nedaleko žďárského Starého dvora. Jedná se o první sochu vytvořenou Michalem Olšiakem, žďárským rodákem. Z tohoto místa je velmi pěkný výhled na město, zámek a Zelenou horu.
.jpg)
Odtud jsme pokračovali kolem Starého dvora, je to bývalý statek Kinských. Nyní na tomto statku chovají koně, kteří velmi často bývají ve výběhu. Pozorovat je stojí za to, jsou to nádherná a chytrá zvířata. Společenská, pohyblivá, rychlá, vytrvalá, někdy i laškovná. Svýma očima dokážou vyjádřit své pocity, hněvání, útok, spokojenost i strach. Víte, co je zajímavé, že koně dokážou slyšet i let čmeláka. Lidský život je třikrát delší než život koně.
Tak to byl hezký závěr deseti kilometrového výšlapu a deset spokojených účastníků.
Sdílet na facebook



